Rozhovor s Mgr. Jiřím Morávkem – Z dobrovolníka ředitelem

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERAMgr. Jiří Morávek je profesně uznávanou osobností v oblasti podpory a pomoci lidem s postižením. Dlouhá léta zásadově hájí zájmy lidí, kteří se vlivem svého handicapu ocitnou v nepříznivé životní situaci a snaží se spojit svět zdravých lidí se světem lidí, kteří se denně musí potýkat s různými bariérami. Pracovně zastává funkci ředitele Centra pro integraci osob se zdravotním postižením Královéhradeckého kraje, dále je I. místopředsedou Národní rady zdravotně postižených ČR a zároveň je i předsedou Královéhradecké krajské rady osob se zdravotním postižením. V soukromém životě je otcem dvou dospělých dětí a dědečkem třem vnoučatům, milovníkem přírody a workholikem.

S panem Morávkem se léta potkáváme na mnoha odborných akcích, kdy se pozdravíme, ale při těchto letmých setkáních již nedojde na to, abychom si popovídali. Proto jsem si s ním domluvila osobní schůzku, abych alespoň trochu nakoukla, kudy vedla, vede a dál směřuje jeho životní cesta. Prostě jako zvídavá ženská, a tak věřím, že i Vaše čtenářská zvědavost bude následujícím čtením částečně uspokojena. 

Jste rodilý Hradečák a svému rodišti jste věrný dosud. Jak se Vám zde žije?

Hradec Králové je moje srdeční záležitost. Do 20 let jsem bydlel v Kuklenách, kde jsem prožil své dětství a chodil do základní školy. Pak jsem se přestěhoval na druhý konec města, na Moravské Předměstí, kde mám stále své bydliště, ale nyní jsem mu trochu nevěrný. Pořídil jsem si venkovský domek ve Chvojenci, kde čím dál tím víc pobývám. Na samotě u lesa jsem v přírodě a dobíjím své osobní baterky. Jsem tak trochu rozpolcený. Důvodem je fakt, že mám strašně rád samotu, ale zároveň mám rád lidi a práci s nimi. Takže dlouho odpočívat nedovedu a vracím se zpět do „ víru velkoměsta“.

Co Vás inspirovalo k práci v pomáhající profesi?

Sice jsem vyučený automechanik s maturitou, ale už v době studií jsem začal dobrovolničit  ve Svazu invalidů. To mi vydrželo dost dlouho a tak si mne tehdejší tajemník svazu vyhlédl jako svého nástupce. V roce 1989 se svaz přeměnil na Sdružení zdravotně postižených. Byla to doba, kdy se všechno měnilo, hledaly se cesty, kterými se organizace vydá. V roce 1992 jsem z této sféry odešel, ale v roce 1993 jsem se vrátil zpátky. Organizace měla během posledních let různé názvy. Vloni jsme změnili její právní formu na obecně prospěšnou společnost s názvem Centrum pro integraci osob se zdravotním postižením Královéhradeckého kraje, o.p.s. Ředitelskou funkci zastávám od roku 1994 až dosud. Během cesty k ředitelování jsem si vyzkoušel všechny pozice a bylo to velice dobré pro praxi. Ve svých 40 letech jsem začal dálkově studovat na Univerzitě v Hradci Králové a získal jsem magisterský titul v oboru sociální pedagogiky. Někdy bylo náročné skloubit práci se studiem a dnes se divím, že jsem to vše zvládl.

Prozradil jste, že máte rád přírodu. Co Vás ještě zajímá a jak si užíváte volný čas?

Čundr, skály, bivakování nebo kouzlo posezení u ohně, si užívám každý rok. Dříve i se synem a dcerou. O tom, že pobyt v přírodě je pro mne rehabilitace, jsem již mluvil. Dočasná odloučenost od společnosti a práce mi prospívá, ale fakt to dlouho nevydržím. Asi mám stále „boty z toulavého telete“ a srdce „indiánské babičky“. Jsem také fotbalový fanda, proto velice podporuji myšlenku, aby se v Hradci postavil nový stadion. Aktivně hraju stolní tenis i přes to, že jsem po oboustranné operaci kyčelního kloubu. Prostě baví mne vše kolem sportu. Také rád čtu, ale jinak jsem kulturní barbar. Možná proto, že jsem povahou bouřlivák, a proto musím svou psychiku mírnit fyzickým vybitím.

Aktivně se zapojujete i do komunální politiky v Hradci. Proč se angažujete, to máte málo práce v Centru?

To ne. Práce mám až nad hlavu, ale pokud chceme něco změnit v odstraňování jakýchkoli bariér, pak je nezbytné být viděn a slyšen. Jako zastupitel, který zná problematiku v sociální oblasti a umí ji vysvětlit, mám pak větší šanci mnohé ovlivnit a prosadit v této sféře. Tak např. v Hradci Králové, ale i v jiných městech, existuje dlouhodobý požadavek zdravotně postižených o bezbariérové prostředí. Takto upravené prostředí však bude vyhovovat také seniorům, lidem s dočasným handicapem, ale i maminkám s kočárky. Hradec Králové je od roku 2005 „Městem svobodného pohybu“. Naše centrum se podílelo na zmapování bariér a na základě těchto poznatků pak byla vytvořena nová mapa města, která ukazuje místa, jež jsou bez problému přístupná, ale i ta, kde jsou nepřekonatelné bariéry. Hradec Králové pozitivně přistupuje ke koncepčnímu a systematickému řešení této problematiky. Kompletní informace o tomto projektu lze nalézt na webových stránkách www.hradeckralove.org .

Jaký největší pokrok vnímáte v oblasti podpory lidí s postižením a naopak, co považujete za negativní jev v této oblasti?

Situace se určitě změnila a dostavilo se mnoho pozitivních změn. Například v širší škále kompenzačních pomůcek, které lidem s handicapem významně pomáhají začlenit se do většinové společnosti. Ale také výše popisované zpřístupňování různých objektů, dále možnost rozmanitého a dostupného vzdělávání těchto lidí a jistě by se dalo jmenovat mnoho dalších a dalších příkladů. Co však považuji za velmi znepokojivé, je otázka pracovního uplatnění lidí s postižením a s tím spojený náhled na tuto skupinu obyvatel. Bohužel i dnes jsou tito lidé považováni za „vyžírky“, ale to je pozůstatek z dob minulých. Pak lze těžko bojovat za to, aby člověk s postižením žil normálním životem, chodil do práce a tak si obstarával své živobytí a nebyl na dávkách. Tady vidím velké mezery, které je společnost povinna odstranit a upravit. Ale faktem je, že se již leccos podařilo.

Je veřejným tajemstvím, že chystáte nový projekt. Mohl byste alespoň nastínit účel a výstup projektu?

Není to tajemství a již jsme začali. Potřebujeme získat vhodnější prostory pro naši činnost. Původní sídlo centra bylo ve staré budově v ulici F. Šrámka. Zde však došlo k rekonstrukci přilehlého stadionu pro mládež a náš objekt se stal součástí tohoto sportoviště. Město nám v té době nenabídlo vhodné prostory, ale pomohl nám Krajský úřad Královéhradeckého kraje, který nám poskytl útočiště na Pospíšilově třídě v bývalém nemocničním objektu. Je to zde sice prostorné, ale stále řešíme různé bariéry. Nyní jsme od města dostali darem uvolněnou budovu ve Věkoších. Již máme zpracovanou projektovou dokumentaci na rekonstrukci a dostavbu objektu, kde budeme poskytovat stávající služby našeho Centra, ale zároveň zde bude multifunkční sál, který bude využit pro vzdělávání, sportovní aktivity apod. Rozpočet celého projektu činí asi 56 milionů Kč. Když vše půjde tak, jak máme naplánováno, pak bychom s realizací projektu mohli začít v srpnu příštího roku.

A poslední otázka. Jaké máte vize? Co byste ještě rád dokázal?

Tak určitě přestěhovat se do nového zařízení, rozšířit stávající služby o rehabilitaci a založit sociální podnik. Doufám, že to do důchodu stihnu.

V tom případě se ze zvědavosti ještě musím zeptat, v čem budete podnikat?

To je tajemství, které nebudu prozrazovat, ale jestli to vyjde, tak to bude bomba.

Děkuji za rozhovor

Mgr. Helena Vránová